Makedonie a Ohrid
Kolik medvědů a vlků v Makedonii žije, mně začalo vrtat hlavou hned, jak jsem spatřila makedonské hory. Protože hory, to je to první i poslední co uvidíte, pokud se Vám poštěstí se do této, v mnohém ještě tak panenské země podívat. Zalesněné kopce, kopečky, hory, údolí, nejrůznější odstíny zelené, stromy, lesy a na mnoha místech neporušená příroda. Kopce a hory jakoby ani neprotínaly žádné vyšlapané stezky, masa stromů je téměř jednolitá. A konec jara je k návštěvě Makedonie ideální. Všude kvetou koberce nejrůznějších horských kytek, tráva je šťavnatá a svěží, listy i jehličí stromů plné mízy.
Z letiště v hlavním městě Skopje zamíříme k jezeru Ohrid. Máme před sebou 180 km vnitrozemím. Míjíme vesničky s pravoslavnými kostely i minarety. V každé i pidivesnici je minimálně jeden až tři a toto velké množství do výšky zdvižených prstů nás poněkud překvapuje. Oficiální údaje totiž říkají, že muslimských obyvatel je v této zemi jen 33%. Pokud by se to však měřilo jen počtem minaretů viděných z auta, došlo by se k číslu o mnoho vyššímu.
Poměrně slušnou silnicí stoupáme a klesáme mezi smaragdovými, tyrkysovými a akvamarínovými horami. Jejich nejvyšší vrcholky jsou i teď, na konci května, zdobeny bílými čepicemi sněhu. Podél cesty míjíme několik stánků s nejrůznějšími, překvapivě velkými hliněnými nádobami zdobenými ornamenty. Jsou plné voňavého medu.
Naši cestu na chvíli přeruší veliké stádo ovcí se čtyřmi ovčáky, kterým pomáhají huňatí a mohutní pastevečtí psi. Ti tedy vypadají pěkně ostře. Vždyť také mají v popisu práce samostatné rozhodování při ochraně stáda před vlky. Zahlédla jsem mezi nimi i šarplaninského pasteveckého psa s tmavou obličejovou maskou. Takové a jim podobné bych docela nerada potkala úplně samotná někde v makedonských horách.
Na jejich majestátný a hrdý zjev zcela jistě hned tak nezapomenete. Pastevci ukazují holí psům, kudy převést stáda přes silnici. Doprava stojí a všichni pozorují prvotřídní práci psů a ovčáků. Stádo rychle a spořádaně plyne přes silnici a jeho proud se bystře roztéká do nejbližšího prudkého svahu, kde nám mizí z očí. Ještě malý okamžik a poslední ovce mizí mezi zelenými lesními velikány. Jak úchvatné divadlo nám zde bylo předvedeno! Jak blízko a zároveň jak daleko od nás jsou země, kde toto lze ještě spatřit.
Pokračujeme v cestě horami a již se blížíme se k městu Ohrid a stejnojmennému jezeru. Okrajem města rychle projedeme, registrujeme čilý stavební ruch a množství volebních transparentů a otevře se nám úchvatný pohled na Ohridské jezero. Obrovská modrá masa vody obklopená horami, lesy a malými městečky, nad námi nebe s bílými mráčky. Vodní hladina je členěna širokými pásy tmavší a světlejší modři, jak vodní proudy nepostřehnutelně plynou. Na vzdáleném protějším břehu je Albánie.
Jezero Ohrid patří mezi geologicky nejstarší na této planetě (3-4 miliony let, stejně jako jezero Bajkal a Tanganjika). A ještě stále náleží také k nejzachovalejším a nejčistším. Jeho hloubka dosahuje až 300 metrů, pobřeží je dlouhé 87,5 km. Jezero obsahuje 50 bilionů kubických metrů vody. Pokud není zataženo, lze vidět do velké hloubky. V jezeře je unikátní flóra i fauna a, jak píše průvodce, je to „muzeum žijících fosilií“. My byli zvědaví hlavně na ohridskou příšeru, kterou jsme si pojmenovali jménem „Ochriska“ , ale bohužel – či Bohu díky - jsme tu čest neměli. Snad příště… Ve vodách jezera se tedy kromě Ochrisky nacházejí unikátní řasy a mořské houby. Jsou zde také chutní ohridští pstruzi „letnica“ a „belvica“, které nikde jinde nenajdete a také malá rybka“ plasica“, z jejíchž šupin se vyrábí známé ohridské perly. “Prostě se to pomele s perleťovými lasturami škeblí, obarví vzácnými rostlinnými barvivy, přimíchá se lepkavá smůla z vybraných makedonských borovic a pak už jen jemné ručky a prstíky makedonských panen po nocích vytváří různě velké kuličky, které pak na slunci domorodci suší…“ jak nám tento pradávný tajný recept bryskně prozradil jeden dobrý makedonský číšník nad další a další lahví vynikajícího makedonského vína značky Tikveš.
U jezera pár dní zůstáváme, mám proto dost času prozkoumat blízké pobřeží a na konci jara ještě pěkně studenou ohridskou vodu. Malé písčité zátoky s barevnými útesy, bílými, růžovými a černými kameny v průzračné vodě, ve které se prohánějí hejna rybek. Nepřeberné množství kvetoucích rostlin, trav a mandloní mezi rozměrnými platy vodorovných kamenů, na které jen stačí usednout, či ještě lépe ulehnout a sledovat hojné množství ptáků poletujících ve voňavém čistém vzduchu. Dýchá se tu volně, je tu klid, turistická sezóna ještě nezačala. Brzy ráno a v pozdním večeru se tu ale kolem hotelů potuluje smečka čtyř psů, na Balkáně věc obvyklá. Jsou zde kvůli obživě, a rozhodně nepohrdnou kouskem odhozeného jídla, člověku však dají pokoj. Ne tak v bytě chovaným psům, pochodujícím ojediněle kolem s domácími poměry neznalými páníčky. S pobavením jsem sledovala několik spěšných hrdinských ústupů čelem vzad.
Druhý den navštívíme dvě malé vesnice se starobylými kláštery na protějším břehu jezera. Kalishta a Radozhda, dva pravoslavné kostely, jeden na břehu jezera, zasvěcený Panně Marii, kde hledají často útěchu neplodné ženy a druhý, jeskynní, nad jezerem. Klíč od jeskyně si poutníče vyzvedneš v místní hospůdce a po kamenném chodníčku v plném slunci vyšplháš strmým svahem vysoko nad jezero. Cestou snad vyplašíš tak jako my pěkný kus syčícího hada a o kus dál i přerostlou želvu. Jeskyně zasvěcená archandělu Michaelovi je malá, zato s bohatou ještě nepříliš zrestaurovanou ikonomalbou. A je zde přítomno to něco, co se tak špatně popisuje. Myslím, že to vnímají mnozí z nás, alespoň podle výrazů obličejů. Zase je o čem přemýšlet.
Dole v restauraci Dva Bisera nás čeká hostina v podobě ohridských pstruhů a vynikajícího místního vína. Než se rybky připraví, vyrážím na malou prohlídku vesnice, kde mi spousta věcí, domků i lidí připomíná dětství. Paní, která na břehu jezera nabírá vodu a drhne na zemi rozložený koberec a její milý úsměv, když ji pozdravím, dvě babičky, které nad sklenkou čaje u vrat probírají sousedy, paní táhnoucí vozík s balíky sena a její úsměv při našem setkání, děti na kolech, malé domečky se zahrádkami a klid malé osady, kde se zastavil čas. Jen mužská část vesnice, pánové a mladíci, sedící před místní hospůdkou dělají, že nevidí můj fotoaparát a odvrací oči, aby okamžik klidu nemohl být zachycen ve své pravé podobě…Ach ano, milí balkánští mužové, jsem přece pouze žena…Pobaví mě to stejně jako výjev spatřený při cestě ze Skopje k jezeru. Žena tlačící vrchovatě naloženou kárku s vedle jdoucím mužem s rukama v kapsách. Nakonec - ještěže ta žena není od hlavy k patě v černé a nejde s tou kárkou deset kroků za mužem...
Rybky z grilu byly skvělé, ale nebe se mračí a chystá se pořádná bouřka. Přes jezero jedeme na plný plyn, ale přesto se brzy dostáváme do pořádného lijáku a tak pěkně zmokneme. Ale za chvíli již opět svítí sluníčko a tak je to po celou dobu pobytu. Chvíli bouřka, chvíli prudké slunce. Jaro v plné síle.
A město Ohrid a jeho obyvatelé? Jestli ještě chcete potkat milé lidi, zajeďte si tam. Zaplatíte –li omylem či schválně o něco více, buďte si jistí, že většina za Vámi poběží a bude Vám to chtít vrátit. Procházíme velmi pomalu starým městem a každou chvíli usedneme na nějaký ten kámen, který tu pamatuje historii a kocháme se pohledem na hrázděné, kamenné i hliněné domy se zídkami, kovanými vraty, balkóny a visutými zahradami nad ohridskou zátokou. Všechno kvete na plné pecky a ne poprvé si uvědomuju, jak je to tu podobné Bulharsku i Řecku. Sedíme na schodech antického amfiteátru, který je zde prý od 3. století před Kristem. Probíhaly v něm kdysi kromě jiného i zápasy gladiátorů. Zdálky vidíme kněze, který si vede své stádo oveček přes pódium. Co jim asi vypráví? S knězem a jeho ovečkami se posléze potkáváme i v nádherném chrámu Matky Boží Peribleptos (rozhlížející se). Kněz popisuje, co se na nádherných freskách z počátku 13. století nachází. Jeho slova však často přerušuje poněkud dryáčnická domácí průvodkyně, takže nejsem ani schopna identifikovat jazyk, kterým hovoří. Posadíme se před chrám, jehož vchod je obrostlý vistáriemi a nasáváme do sebe atmosféru středověkého městečka. Stavby zde jsou člověku úměrné, je příjemné zde být.
Vzdělanější z nás vědí, že město Ohrid, Lychnidos, neboli Město světla má velmi bohatou historii. Přes prehistorickou, řeckou, římskou, byzantskou, tureckou a další periodu času po náš věk byl Ohrid znám svou bohatou kulturou a kulturností. Jméno Ohrid získal od svých slovanských dobyvatelů a znamená Na kopci. V 9. století našeho času se stal náboženským a vzdělávacím centrem s důrazem na kulturu i ducha. Bylo zde postaveno množství kostelů, chrámů i překrásných obytných sídel. Svatý Klement a Naum, učedníci nám odkudsi známých věrozvěstů a učitelů Cyrila a Metoděje zde založili Ohridskou literární školu a první slovanskou univerzitou. Cyrila a Metoděje, kteří jako první vytvořili staroslovanské písmo (cyrilici, hlaholici), jež je základem slovanské gramotnosti a identity.
Takže zde ten starý název „Město světla“ dostal další opodstatnění. Světlo vědění se odtud šířilo všemi směry a zdá, se že zde má své pokračovatele i v našich časech. Stále je to na Balkáně malé kulturní i duchovní centrum. A od roku 1980 město i jezero spadá pod ochranu UNESCA. Jsou místa to, co přitahuje jisté lidi, nebo jsou to jistí lidé, kteří na určitá místa přinesou jisté věci?
Když seběhnete několika malebnými uličkami dolů, ocitnete se v obchodním centru města na nákupní zóně. Je plná krámků se zlatem a stříbrem a především s ohridskými perlami a překrásným jemným filigránem. Perly jsou opravdu poměrně levné a nakoupit se tu dá rychle, dobře, s úsměvem a bez problémů. Lidé korzují, kromě turistů (ano, i Japonců), zde potkáte i rodiny s dětmi, školáky s učiteli – je pátek odpoledne a zdá se, že škol je tady na výletě dost. Všude jsou kavárny, kavárničky, restaurace a město žije i mimo nejrušnější ulice. S nastupujícím večerem přibývá v ulicích i lidí a my se přesunujeme do nejbližší restaurace.
Při výtečných ohridských rybách, chlebu právě vytaženém z pece a vydatnou porcí makalu ( což je něco jako majonéza, ale z česneku), se kocháme dramatickým západem slunce v bouřkových mračnech nad jezerem. Taxikář při zpáteční cestě jeví veliké porozumění pro česnekové výpary, linoucí se z každého našeho póru. Česnek je prostě velmi zdravý. Na Balkáně především.
Nenavštívit klášter sv. Nauma, ležící na jihu ohridského jezera by znamenalo ochudit se o poznání jednoho z mnoha důležitých duchovních a kulturních míst Makedonie.
Zhruba hodinová plavba lodí podél pobřeží se zastávkou v archeologickém Muzeu na vodě v Zátoce kostí také stojí za to. Na dřevěných pontonech stojí se vkusem vybudované makety prehistorických chatrčí s veškerým vybavením. Prohlídka je to opravdu zajímavá. Nálezy kostí, keramiky, různých užitných předmětů, nářadí i ozdob z doby bronzové i stříbrné zde můžete vidět ve velkém množství. Podle tohoto množství nálezů je patrné, že osídlení zde bylo od nepaměti. Stejně jako ryb v jezeře. Jak dlouho ještě?
A plujeme dál. Po čtvrthodince zakotvíme a ocitáme se před dřevěnou sochou Sv. Nauma. A – jak symbolické – socha žáka Cyrila a Metoděje, Nauma, byla vytesána do rostoucího stromu. Takže jak roste strom, roste i Naum. Po chvilce přemýšlení pokračujeme do mírného kopečka a velkou zdobenou branou vcházíme do nádvoří kláštera. Ocitáme se v prostorách klidu, ticha a míru. Pramének pitné vody vytéká v průčelí, dveře do chrámu dokořán. Všude hoří svíce, přidáváme ty své. Se vzpomínkou i přáním. Mrtvým i živým. Opět mě ohromí množství fresek a ikon a zase je zde přítomno něco nepopsatelného. Je zde ale příliš mnoho turistů, tak uvolňuji místo dalším. Od usměvavého a sympatického mnicha s flaškou rakije, kterou vítá známé, kupuju malé ikony na památku. Přidává i svatý obrázek s modlitbou za poutníky. Mám radost a od té doby ho nosím stále s sebou. Ale musíme jít dál, přestože by se na takovém místě chtělo v klidu posedět minimálně půl dne, ne –li mnohem, mnohem déle.
Navštívíme i nově zbudovaný menší chrám, kde právě malíř ikonopisec pracuje s rozvahou na dalším díle. Zpočátku mě ohromí divoké barvy a moderní pojetí, ale říkám si proč ne, když všude po Makedonii lze vidět takové množství úplně nových impozantních mešit. Proč ne i jeden nový malý něžný pravoslavný chrámeček?
Na oběd s pravou balkánsko-cikánskou hudbou (a ne právě špatnou, jak už to tak na cestách bývá) jdeme do restaurace vybudované na malém ostrůvku v národním parku Galičica. Stoly venku, krásná příroda kolem. Výborné ryby, výborné víno, čerstvá zelenina a ovoce. Pak už se jen kutálíme s přecpanými břichy do lodi, která se s čárou ponoru hluboko pod míru a s kapitánem podivně se uculujícím pod vousy obrací směrem nazpět. Ještěže tu dvoj či trojnásobnou váhu ty spolehlivé moderní dieslové (?) motory utáhnou.
Když z lodi pozoruji hory kolem nás, velmi lituji, že se nám nepodařilo podívat se alespoň kousek do jejich nitra, alespoň do té nejbližší výše položené vesničky, tak ráda bych poznala, jak žijí lidé v horách a jaké další poklady ukrývá překrásná Makedonie. Kde, zdá se, žije ještě mnoho lidí způsobem, jež u nás už nepoznáme. Snad tedy někdy příště, město a země světla. Kovový prstýnek s vyrytým sluníčkem, makedonským znakem, který jsem si za pár penízků koupila u místního kovotepce mi bude dlouho připomínat ty zmizelé milé okamžiky, plné míru i paprsků světla, vzpomínek i přání.
A kolik že tam těch medvědů a vlků žije? Já se to bohužel nedozvěděla, ale vy si je jeďte spočítat, dokud je čas.