Jsem pilotem!

Nakonec nebylo zbytí. Tolikrát odložený den nastal, malé letišťátko za rohem. Jedeme přes ranvej, jiná cesta tu kupodivu není. Jede se skvěle, konečně kvalitní silnice! Provoz na ranveji žádný, letadla ještě spí. Ranvej hezky rovná, povrch bez boulí, jízda je to převelice příjemná. Přece jen ale sleduji nebe, kdyby náhodou nějaké to probuzené letadlo....
Malý domeček, hangár, před ním tři zakrytá letadla, jedno auto. Zaparkujeme a vystupujeme. V tom se otevírají dveře domečku a vychází chlap. „Víte, co jste udělali?“ Já: „No mně to bylo divné, ale jinudy cesta nevedla...“ On: „Kdyby tam stáli policajti, stálo by Vás to dva a půl tisíce. Příjezdová cesta je z druhé strany!“ Manžel: „ Navigace ale říkala tudy!“ Já: „ A já Ti říkala, že něco je špatně!“ Chlap se začne smát a kroutě hlavou s myšlenkami o tupých Pražácích (jsme z Moravy!) a skvělém manželském souladu odchází do budovy.

Za chvíli přibíhá útlounká dívka v elegantní černé, s letuškovským šátečkem kol štíhlého krčku: „Ale já o žádném vyhlídkovém letu nevím!“ My: „My ale ano. Psali jsme si přece asi před měsícem. Ona: „Ach... tak dávno? Už před měsícem?... Ale my tu teď chystáme přehlídky, máme spousty práce... Všichni piloti jsou na akci... Co budem dělat? Tak já zavolám Tondovi, ten má pohotovost.“ Já: „Ten traktorista?„ Ona: „Nenene, to je velice zkušený pilot, ten lítal ve Vietnamu!“
V duchu počítám... Válka tam skončila před čtyřiceti lety, kolikpak tomu Tondovi teď asi bude?
Letuška: „Tak jo, Tonda to bere, on o tom prý věděl, přijede za půl hodiny. Zajeďte si zatím někam na kafe. Koukáme do rozlehlých polí kolem... Že by u té druhé kopky sena občas čepovali kafe? Odjíždíme tedy směr možné kafe, debatujíc o traktoristech, Vietnamu a výborných navigacích.

V skrytu duše jsem ale ráda za každé zdržení. Vznesení se do vzduchu v uzavřeném prostoru je pro mě černou můrou. Já se totiž hrozně bojím létat, přátelé. Na druhou stranu mě to fascinuje. Klidně bych mohla bydlet u letiště. Moc ráda ty letadla pozoruju. Ze země. Ale můj strach se se stoupajícím počtem nalétaných hodin nemění. Vždyť je přece absolutně nelogické, aby neživé předměty létaly. Jen tak. Motor nemotor. A tak každý start a přistání a nekonečné hodiny v uzavřeném stroji prožívám se strachem. Při letu zásadně nevstávám, nehýbu se, nechodím, nekašlu, nesmrkám, nekýchám, protože co kdybych náhodou neopatrným pohybem rozvibrovala to letadlo? Co by se pak asi stalo???
A nejhorší jsou lety za oceán. Za deset hodin opravdu musíte vstát minimálně jednou, ne - li vícekrát. A nejen vstát. Dokonce musíte to letadlo celé projít! Tam i zpátky. Nadto se pak ještě zavřít v pidiprostoru. Ovšem splachování už provádím pouze při otevřených dveřích. Protože – víte přece o tom, kolik lidí už to za letu vcuclo!
Vždycky jsem říkala, že když už musím letět, tak bych potřebovala alespoň vedle toho pilota sedět. Abych mohla kontrolovat, co tam dělá! A jestli to dělá správně! A při otevřeném okýnku nejlépe. Aby se nám dobře dýchalo.

A tak mi byl zakoupen let. Prý z lásky! Nikdy nikomu neříkejte, o čem sníte, nebo se Vám to splní.

A jsme zpět na letišti. A Tonda už je tu! Podle věku nejspíš nejmladší vnuk onoho vietnamského veterána. Sympatický traktorista nebo zkušený letec? Pohled do očí, stisk ruky. Je to letec! Proč ale listuje příručkou s názvem Jak létati létadlem typu civilního???
Mezitím nehtíčky lakované a letuškovský šáteček osobně přitlačí jakýsi maličký okřídlený model. Prý nějaká Cessna. A jsem klidná. Tohle přece létat nemůže. Minimálně ne moc daleko. Domodlím se a odevzdávám se osudu. Dveře otevřeny, posádka i pilot na místech. Tonda stále studuje příručku. No, něco si snad ještě pamatuju, povídá mezi listováním... a tím mě uklidní úplně. Začínám se těšit. Když tak mu poradím, koukaje na všechny ty roztodivné čudle na palubní desce.
Sedím vedle pana pilota, sluchátka na uších, okýnko otevřeno. Splnil se mi sen. A zdá se to lehké. Dvě obrazovky, knipl, horizont, brzda a plyn, spojku to asi nemá, nejspíš je to automat. Dvacet jakýchsi čudliků, asi rádio. Uprostřed čudlik s názvem Trotl, pod ním čudlik Nos nahoru, Nos dolu, Nos doleva, Nos doprava. Primitivní! Tonda ještě studuje pátou stranu návodu, já už vím vše! Návody jsou pro zbabělce, Tondo! A pak Tonda zmačkne Trottla. Letadélko se zachvěje, vydá zvuk, vrtule sa otáčí, stěrače stírají a... vše chcípá. Toto ještě asi 4x. No dyť jsem říkala, že to nemůže letět! A Tonda už je na desáté stránce návodu. Prý je to šéfovo éro, zbytečně přetechnizované. No jo, u stíhaček to mají jistě jednodušší. Už už mačkám ten druhý čudlik vpravo, ale Tonda je rychlejší.

Startujeme! Probíhá výměna názorů o počasí a letových drahách s řídící věží a během okamžiku jsme nahoře. Jde to ale poněkud ztuha, letíme proti větru, který na nás schválně posílá řídící věž, abychom si náš poslední let v životě pořádně užili. Hup nahoru, hup dolu, hup doleva, hup doprava. Dole přece nefoukalo! Zavírám mé milé okýnko. Výhled je ale nádherný, letíme! A kupodivu je to Boží, skvělé, nádherné! Už nikdy víc velkým letadlem!!! Hup a hup! Ostřím vypůjčeným foťákem (můj se mi strachy pokazil, zbabělec!). A hup nahoru! Ostřím opět – a hup dolu, třísk o okénko. Focení tedy moc nejde, ale snažím se. Opět třískám zubama či foťákem o okýnko, lokýtkem bouchám do kličky od otevírání dveří, funím do sluchátek, ale je to nádhera! Kroužíme nad poli, řekami, zámky, městy, horami, vesnicemi, přehradami... Naše Země je opravdu krásná.
V jednu chvíli sice paní na obrazovce cosi hlásí o zbytečném přiblížení, ale turisté na vrcholku kopce si nás přece chtějí prohlédnout zblízka. Tonda má sociální cítění a to se mi líbí! Paní ještě několikrát projeví nesouhlas, a tak se odhoupneme trošku dál. Pod námi přehrady s vlnami na hladině, blížíme se k horám.

V tom pan Pilot: „A teď Vy, už se tady s tím peru dost dlouho“. Já: „Ale já si teď musím na chvíli odskočit!“ On: „Nene, to je takové pravidlo, teď Vy. Podle vyhlášky musí pilot vždycky v půlce cesty odpočívat!“ Nojo, malá letadla chválapánubohu asi automatického pilota nemají, bleskne mi hlavou. Tak se chytám kniplu a první sekundy jsou nádherné.

Zvedám čumák do nebes. Skvělé! Nádhera! Stoupáme! Stoupáme střemhlavě nahoru. Ke hvězdám! A pak tu výšku držím. Držim vší silou, asi to nemá posilovače... Vyrovnávám, horizont nakloněn o 45°doleva, o 30°doprava, o 15°doleva, o 40° doprava....Je mi špatně. Hup! Hup! O 60°doprava! Držim, držim, chviličku letím i rovně, Tonda otočen dozadu vesele konverzuje s bílozelenými pasažéry, já stoupám, stoupám, stoupám! Nazdar Sluníčko, nazdar Merkur, nazdar Venuše, Mars, doprčic to je přece Země! Klesáme, klesáme, klesáme na ten kopec pod námi! Spolucestující šílí, otvírají dveře, vystu..... Tonda Pilot bere kormidlo, jsem zachráněni! A letíme, letíme opět nad obzorem! Vypíná mi zbylý čtvrtmozek, žaludek se obrací, ale jsem přešťastná!
A Tonda otáčí poslední stranou příručky, výměna názorů s řídící věží a přistáváme. Zvracím Tondovi do klína, spolucestující do trávy, na ranvej, na letadlo, na mě... ale já miluju traktoristy, miluju létání! Konečně jsem pilotem!!!